Zobrazit zdroj

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

Erich Maria Remarque – Na západní frontě klid Obecné informace:  Protiválečný román, sám autor ho označuje jako román apolitický (první německé vydání: rok 1929; orig. název Im Westen nichts Neues)  Autor čerpá z vlastní zkušenosti (válečný veterán 1. světové války)  Román popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního (= „obyčejného“) života německých vojáků vracejících se z fronty  Válka je zobrazena naturalisticky, bez idealizace nebo ironického odstupu, s dokumentaristickým smyslem pro detail, využívá prostředků reportáže – „Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet vojáky, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře: nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce.“  Jazyk: spisovný jazyk je místy prokládán výrazy nespisovnými i vulgárními (umožní čtenáři lepší představu o atmosféře na frontě); slangové výrazy z období 1. sv. války, vojenský žargon  Prvky černého humoru – jediná možnost, jak přežít a nezbláznit se…  Kompozice: Spíše volná mozaika epizod, v nichž je popisován hrdinův minulý i současný život, „brutální“ obrazy z fronty se střídají s méně vypjatými popisy života v týlu, záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi či krvavými popisy všedního dne v polních lazaretech Román na čtenáře působí jako autentická zpověď, očité svědectví, osobní výpověď mladého hrdiny – vyprávění v ich–formě Pouze závěrečná zpráva o hrdinově smrti je v er–formě (zpráva plní funkci epilogu, přestože v samotném textu takto označena není)  Remarque neukazuje heroický (hrdinný) boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejímž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“ - zcela vyvrací iluzi válečného hrdinství, či vlastenecké povinnosti, kterými se v té době oháněla německá propaganda.  Román vyznívá jako silná obžaloba války, která mrzačí celé generace, i jako oslava přátelství – válečná kamarádství na život a na smrt cennější než vztah s vlastní rodinou (Pavel odjíždí ze západní fronty na krátkou dovolenou do svého domova, ale setkává se tu se zcela odlišným světem, do kterého již nemůže nikdy patřit. Lidé v zázemí si nedokážou představit hrůzy života v zákopech, projevy soucitu a výsměchu vyznívají spíše jako výsměch, a hrdina v návratu na frontu nachází téměř vysvobození. Pro vojáky se smrt stala běžnou součástí dne, svět zúžil na teplé jídlo a suché lůžko, budoucnost pro ně přestala existovat.)  Román vyjadřuje pocity ztracené generace Podrobnější charakteristika postav: • Pavel Bäumer – vypravěč, hlavní postava, ale přesto jen jeden z mnoha; devatenáctiletý student gymnázia, který se dostává na bojiště první světové války naprosto nepřipraven; kvůli válce se z něj stává člověk nevyzpytatelný, tvrdý a lhostejný, kamarádský pouze ke svým spolubojovníkům; uvědomuje si, že každou chvíli může být mrtev a jediné, co může proti tomu dělat, je zabíjet své nepřítele – kluky stejně staré, jako je on sám, a proti kterým osobně nic nemá; prochází těžkými fyzickými a psychickými útrapami, které ještě umocňují velmi špatné zprávy z domova; po smrti svého nejlepšího přítele se psychicky zhroutí, povely vykonává pouze mechanicky a myslí jen na konec války… • Stanislav Katzcinski – nejlepší Pavlův přítel, prakticky jeho druhý otec, který si vždy věděl rady za každé situace; jako „vůdce party“ je schopen za všech okolností sehnat něco k jídlu a nikdy nenechá své kamarády na holičkách. "Hlava naší skupiny, houževnatý, mazaný chlapík s tváří jak z hlíny a očima." Pro Pavla je právě jeho smrt nejbolestivější (zoufalý boj o jeho záchranu ukončí zásah odražené střepiny, Katza umírá Pavlovi na zádech) • Haie Westhus – kopáč rašeliny; z osmice kamarádů umírá jako první: „Haie Westhus už s námi není. Cosi mu utrhlo záda. Když ho odnášejí, je vidět plíce, jak se při každém dechu dmou, dmou a zase plasknou. Ještě stačím stisknout mu ruku; - "Je konec, Pavle," sténá a bolestí se kouše do paže.“ • Franz Kemmerich – druhý z Pavlovy třídy, který padne; sní o obyčejném zaměstnání v lesnictví; je prvním majitelem kožených bot, které dříve patřily anglickému letci (boty se stávají nejen symbolem smrti, ale i kamarádství – vždy, když je jejich majitel zabit, zdědí je další z přátel…); umírá ve velkých bolestech po amputaci nohy; • Albert Kropp – Pavlův přítel a spolužák; se svými kamarády rád vede dlouhé filozofické diskuze a válce; společně s Paulem se po amputaci nohy dostane do katolické nemocnice, záchvaty sebelítosti a sebevražedných myšlenek jsou však čím dál tím častější… • Müller – věří v budoucnost, plánuje si život po válce a „ještě pořád s sebou vláčí učebnice a sní o válečné maturitě, v bubnové palbě šprtá fyzikální poučky.“ Umírá v zákopech… • Deterling – samotářský sedlák, který nadevše miloval svůj rodný kraj, svůj statek, ženu a děti. Ze stesku po domově se rozhodl nejkratší cestou dostat se opět zpět. Padl na pohraniční četníky a za dezerci byla ve válce odjakživa kulka… • Himmelstoß - původním povoláním bezvýznamný poštovní úředník; muž malé zavalité postavy, který dával mladým rekrutům při vojenském výcviku co proto (šikana) a ti ho za to z duše nenáviděli. Za nějaký čas se společně znovu setkávají, tentokrát daleko od klidného domova, v bojové vřavě. Na místě, kde působí jakékoliv přihlouplé učebnicové rozkazy směšně, se Himmelstoß projeví jako zbabělec • Kantorek – fanatický učitel tělocviku, který přesvědčí své studenty, aby dobrovolně vstoupili do armády; ve škole uplatňuje „pruskou výchovu“ – v žácích vidí „železnou“ mládež, jejíž jedinou povinností je oddaná služba vlasti • Gerard Duval – francouzský vazač knih, ženatý, otec malého dítěte; právě jeho Pavel instinktivně ubodá, když shodou okolností uvíznou v jednom trychtýři po bombě; nekonečně dlouho pak Pavel čeká, než stejně starý „nepřítel“ před jeho zraky vydechne naposledy… Podrobný obsah: Celý román je psán v 1. osobě a autor v něm promlouvá ústy devatenáctiletého Pavla Bäumera, bývalého středoškolského studenta. Pavel se stal společně s mnoha svými přáteli a spolužáky obětí nacionalistické propagandy třídního profesora Kantorka. Na základě Kantorkových řečí, které v nich vzbudily vlastenecké pocity, rukují chlapci dobrovolně na vojnu. Nadšení všechny opouští již během nezbytného desetitýdenního výcviku plného šikanování. Na povel je dostává desátník Himmelstoß, který si neodpouští sebemenší příležitost dát vojákům najevo svoji moc. Pavel a jeho přátelé (Albert Kropp, Müller, Leer, František Kemmerich, Tjaden, Haie Westhus, Deterding a Stanislav Katczinsky) se však utěšují tím, že mu jednou vše vrátí. Pavlova rota je odvelena na západní frontu, kde nezkušení mladíci zažívají pravé peklo. Jsou nuceni zabíjet, jinak by byli zabiti. Přežívají v nelidských podmínkách, které mezi nimi, nehledě na vzdělání, či společenské postavení, vytváří opravdová přátelství - vojenská kamarádství vznikají tváří v tvář smrti. V knize se mnohokrát opakuje líčení válečných hrůz - bombardování, plynové útoky a krvavé boje muže proti muži. Vojáci přežívají v zákopech díky neuvěřitelnému množství drobných náhod. Muži jsou v neustálém ohrožení a Pavlovi kamarádi jeden po druhém umírají. Nakonec zbývají pouze dva - Albert Kropp a Stanislav Katczinsky. Pavel se setkává ve válce i s Himmelstossem a Kantorkem, kteří doma v bezpečí byli válkou nadšeni, ale v zákopech se najednou klepou strachy. Když Pavel dostává dovolenou a jede domů, nalézá svoji maminku umírat na rakovinu. Prochází místy svého dětství a cítí, že i kdyby válka skončila a on přežil, nikdy již nic nebude jako dřív. Jak by se mohl vrátit do školních lavic a učit se nesmyslné poučky, když byl nucen bojovat o holý život, když viděl své kamarády v hrozných bolestech umírat? Doufal, že v onom notoricky známém prostředí zapomene na výbuchy granátů či kulometnou palbu, ale byly tu i jiné starosti. Umírající matka, zubožené poměry, otec, který by se nejraději se svým statečným synem všude chlubil a neustále vyzvídal informace z fronty. Pavel si plně uvědomuje, že svůj život už ztratil, neumí nic než zabíjet, krutost války z něho udělala výkonnou vraždící mašinu. Pavel se vrací na frontu a zjišťuje, že vše vidí jinýma očima. Je citlivý k podnětům, které dříve nevnímal. Pod palbou a zažívá první pochybení – na prvním průzkumu po dovolené dostává opravdový strach, jeho vlastní myšlenky ho děsí. 2 dny stráví v kráteru a pohled na pomalu umírajícího francouzského vojáka, který leží s ním v trychtýři a kterého sám zabil, v něm vyvolává dosud nepoznané výčitky svědomí. Společně s Albertem je raněn a dostává se do nemocnice, kde si uvědomuje hrůznost války v celém rozsahu. Albertovi je amputována noha a Pavel se po rekonvalescenci vrací zpět na frontu. Vidí, že nepřítel je mnohem silnější a že Německo má válku prohranou. Doufá v mír. V létě 1918 je zabit jeho nejlepší přítel Katczinsky a Pavel zůstává sám. I on nakonec umírá, jeho nesmyslnou smrtí na sklonku války kniha končí: „Bäumer padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid. Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to všechno vzalo takový konec.“

Návrat na stránku „Remarque: Na západní frontě klid“.