Shakespeare: Romeo a Julie

Verze z 17. 4. 2012, 20:48

• Literární forma: poezie
• Literární druh: drama
• Literární žánr: milostná tragédie
• Doba vzniku díla: kolem roku 1595 (anglická renesance)

• Shakespeare ve své tragédii zpracovává starší námět, známý už ze starověkého Řecka a v anglické literatuře často zpracovávaný
• Tragédie byla ve své době chápána jako průhledná narážka na tzv. válku růží v Anglii – varování, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo

• Překlady do češtiny
  • Martin Hilský (přeložil největší počet Shakespearových děl, včetně sonetů)
  • Jiří Josek
  • Alois Bejblík
  • E. A. Saudek
  • Josef Topol
  • Josef Václav Sládek

• Místo děje: Verona a Mantova (Itálie)
• Doba děje: 16. století

Kompozice

• Chronologická, člení se na prolog a 5 dějství
• Klasická stavba po vzoru antické tragédie – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
• Ve hře je použito jen velmi málo scénických poznámek – co se má na jevišti odehrávat, lze vyčíst přímo z textu
• Prolog – krátký úvod ke hře, zde ve formě sonetu. Přednáší jej herec v černém plášti, zvaný Chorus. Postava chóru se dochovala z antických tragédií, kde původně vystupoval sborový chór jako hlavní vypravěč děje, který komentoval hru od začátku až do konce. V Shakespearových dramatech vystupuje již jen jako jednotlivec. Kromě prologu se s ním setkáváme i na konci 2. dějství, kde opět ve formě sonetu hodnotí předcházející události a naznačuje, jakým směrem se bude hra dále ubírat.
• Shakespeare svou tragédii uvádí fraškovitým dialogem dvou Kapuletových sluhů, kteří de facto plní roli jakýchsi „klaunů“, oblíbených postav alžbětinského divadla. Humorná „scénka“ však postupně ústí v dramatickou srážku obou znepřátelených rodů, z frašky se mění v realistickou scénu a předznamenává následující tragické události

Jazyk

• Pětistopý jambický verš – tzv. blankvers
• Využití kontrastu mezi vznešenou řečí urozené šlechty a prostou, často jadrnou mluvou sluhů – např.

PANÍ KAPULETOVÁ: (…) Vždyť zlatý obsah vábí nejzlatěji, /
když na knize se zlaté spony skvějí. /
Vše bude tvé, co má, až budeš jeho, /
a sama nepozbudeš praničeho.
CHŮVA: Kdež pozbudeš! Z mužského nabudeš.

Jazykové prostředky

• Poetismy, epiteta – např. luna, stříbrosladce, žilobití (proudění krve v žilách), ohňonozí hřebci, snědolící noc, sláň moře, libé hudby stříbrozvuk, v mlží kol hor
• bohatě rozvitá básnická přirovnání – např.
  • je tak uzavřený, / záhadný, tak nevyzpytatelný / jak poupě, nahlodané červem dřív, / než mohlo rozvinout své něžné lístky / a slunci posvětit svou mladou krásu. (Montek o Romeovi)
  • Smrt leží na ní jako krutý mráz, jenž v máji spálil nejsličnější kvítek (Kapulet)
  • A dech mu v okamžení vyjde z plic / jak nálož prachu, když je zapálena, / ze smrtonosných útrob houfnice (Romeo)
• oxymóron – např.
  • Ledový ohni! Olověné pírko! / Churavé zdraví! Bdělý spánku! (Romeo o lásce)
  • Ďáble andělský! Krkavčí holoubku (Julie o Romeovi, když se dozví o Tybaltově smrti)
• metafora – např.
  • Láska je dým, jímž vánek vzdechů točí, / jas, je-li šťastna, milujících očí, / a je-li zkormoucena, moře slz (Romeo)
  • Ty víš, že na tváři mám závoj noci (Julie)
  • Přísahám, dívko, při posvátné luně / sněžící stříbro na vrcholky štěpů (Romeo)
  • Okenice očí zapadnou, jako smrt když zamkne dům (bratr Vavřinec Julii vysvětluje, co se s ní stane po vypití lektvaru)
  • Hle, zlaté, nepřející ty prsty dne, jak roztrhují tmu! (Romeo, poslední noc s Julii, před odjezdem do Mantovy)
  • Své svíce vysvítila noc (Romeo, poslední noc s Julii, před odjezdem do Mantovy)
• personifikace – např.
  • Dvě nejkrásnější hvězdy na nebesích / prosí ty oči, aby dnešní noci / zářily na obloze místo nich (Romeo o Juliiných očích)
  • a neodsuzuj jako příliš zjevnou / lásku, již vyzradila černá noc (Julie, po svém vyznání lásky Romeovi)
  • Proč, zármutku, jsi přišel vraždit nás (Kapulet po Juliině zdánlivé smrti)
  • Na noc se usmál modrooký den (bratr Vavřinec) – též metafora (modrooký den)
  • V mlží kol hor se už na špičky staví ráno
• apostrofa – např.
  • Ó noci, noci, požehnaná noci! (Romeo) – též epizeuxis (= opakování slov)
  • Přijď, smrti, vítej z Juliiných rukou (Romeo, poslední noc s Julii, před odjezdem do Mantovy)
• inverze – např.
  • noc je budu skrápět, mrtvá družko / slzami žalosti své plamenné
• epizeuxis – např.
  • To není, není rozbřesk. Vím to, vím. (Julie, poslední noc s Romeem, před odjezdem do Mantovy)

Příčina tragédie: lidská vášeň (nepřátelství rodů) a náhoda (posel nedorazí včas) Ústřední myšlenka díla: překonání rodové nenávisti láskou a sebeobětováním mladých milenců, kteří přestože umírají, jsou vlastně vítězi.

Podrobná charakteristika hlavních postav

• Jména obou rodů, Monteků a Kapuletů, se objevují už v Dantově Božské komedii, a to v Očistci
• Postavy jednají velmi realisticky, chtějí si užívat života, a dokonce porušují přikázání svatého Desatera (Cti otce svého i matku svou; Nezabiješ) – renesanční způsob života i myšlení

• Romeo – nejprve trochu zženštilý mladík, rozmazlený panský synek, který se snadno zamiluje do krásné Rosaliny, i když o opravdovém citu neví vůbec nic; teprve láska k Julii ho změní v opravdového muže. Za zabití Tybalta je vyhnán z Verony.
• Julie – čtrnáctiletá dívka, která se z lásky a pro lásku změní takřka přes noc z dítěte v ženu; odporuje svým rodičům, vzdoruje konvencím, nebojí se riskovat, i když v sázce je její život, doslovně (mnich přeci mohl dát do lahvičky jed, aby zabránil dvojímu sňatku) i přeneseně (zavržení rodiči, ztráta společenského postavení);
• Merkucio – Romeův přítel; „renesanční mladík, bujarý společník, ironický posměváček, rytířský Romeův zastánce“;
• Tybalt – Juliin bratranec; vznětlivý a temperamentní; zabije Merkucia a sám je pak zabit Romeem;
• Bratr Vavřinec – nositel humanistické vzdělanosti a moudrosti; pomáhá oběma milencům a věří, že jejich sňatek by mohl usmířit znepřátelené rodiny; zajímá se o Romeova milostná dobrodružství, dovede rozpoznat jeho „nemastný, neslaný“ vztah k Rosalině, stejně jako později jeho opravdovou lásku k Julii;
• Kapuletovi, Juliiny rodiče – pokrytečtí, nejprve se tváří, jako že jim jde jen o dceřino štěstí, ale po té, co se Julie odmítne provdat za Parida, ukážou se jako lidé krutí, bezcitní, chladní;
• Paris – Juliin nápadník; kavalír a důstojný Romeův protihráč;
• Chůva – prostá žena, vykreslená velmi realisticky; někdy se stává postavou humornou až fraškovitou, jindy její chování diváka zaráží – napomáhá tajnému sňatku milenců, aby vzápětí Romea pomluvila a „dohazovala“ Julii Parida: Tu ji máte! Romeo / je vyhoštěn. A tisíc proti jedné, / on už se nevrátí. A hlásit se k vám, / kdyby se vrátil, může jen tajně. / Zkrátka a dobře, když je to tak, / vdejte se, podle mého, za hraběte. / Vždyť je to krasavec. Váš Romeo / je proti němu hadr. Orel, slečno, / tak hezké, bystré pomněnkové oči / jak Paris oči nemá. Slečno, na mou duši, / s tím druhým chotěm uděláte štěstí. / Vždyť on je lepší. (…)

Podrobný obsah

Kdysi dáno žily ve Veroně dva proslulé rody: Kapuletové a Montekové. Tyto rody se nenáviděly po celé generace a neustále mezi nimi vznikaly sváry. Montekův syn Romeo byl nešťastně zamilován do jisté Rosaliny, která byla k jeho citům naprosto slepá. Pro Romea tato nešťastná láska znamenala konec žití a byl by se kvůli ní při své jemné a poetické duši usoužil. Jeho přátelé Benvolio a Merkucio jej chtěli trochu rozveselit v jeho zoufalství, a tak ho vzali s sebou na maškarní ples ke Kapuletům. Na tomto plese, kde byli díky maskám všichni tři na půdě nepřátel v bezpečí, Romeo poprvé spatřil svou osudovou lásku Julii a na chladnou Rosalinu okamžitě zapomněl. Ani Julii nebyl Romeo lhostejný, avšak zela mezi nimi bezedná propast nenávisti jejich rodů.

Po skončení plesu se Romeo vkradl do zahrady Kapuletů, a tu spatřil Julii na balkóně, kterak vzdychá pro svou lásku k němu. Romeo tajně vyslechl vyznání jejích citů a pak, když si byl jist její láskou, vyšel ze stínu a vyznal jí lásku on. Ještě té noci se oba domluvili na tajné svatbě, která se měla konat příštího dne. Romeo tedy zašel za svým dlouholetým důvěrným přítelem - bratrem Vavřincem. Kněz přislíbil, že je následujícího dne oddá. Hned ráno Julie poslala za Romeem svou chůvu, která jí přinesla radostnou novinu, že se ještě toho dne stane Romeovou ženou, jak se také s požehnáním bratra Vavřince stalo. Avšak byl to sňatek tajný, o kterém věděla jen chůva, Vavřinec a oba novomanželé.

Téhož dne se strhne šarvátka mezi Merkuciem, Benvoliem a Tybaltem - synovcem paní Kapuletové. Romeo se stane náhodným svědkem této šarvátky. Merkucio začne s Tybaltem šermovat. Romeo se je snaží zadržet, ale Tybalt využije jeho zásahu a propíchne Merkucia. Romeo se rozhodne kamaráda pomstít a zabije Tybalta. Po tomto činu je vyhnán z Verony. Vavřinec přislíbí, že bude zprostředkovávat spojení mezi ním a julií. Krátce po Tybaltově smrti se ji její otec rozhodne provdat za mladého šlechtice a vévodova příbuzného Parise.

Julie je zoufalá, a tak jde pro radu k bratru Vavřinci. Ten jí dá lektvar, po jehož vypití se bude jevit jako mrtvá. Julie tento lektvar vypije v předvečer svého svatebního dne s Parisem, a tak ji druhého dne nacházejí mrtvou a místo do kostela ke svatbě ji odnesou do rodinné hrobky.

Vavřinec posílá zprávu Romeovi. Na základě tohoto dopisu měl Romeo co nejdříve přijet do Verony a unést probouzející se Julii z hrobky. Avšak tento jeho dopis k Romeovi nešťastnou náhodou nedorazí a místo toho se dovídá, že Julie je mrtva. Romeo si koupí smrtící jed a vydá se ihned do Verony. Na hřbitově se střetne s Parisem, který tam oplakává Julii a při potyčce jej zabije. Potom vstoupí do hrobky k Julii a vypije smrtící jed. Nato se Julie probudí a vida vedle sebe mrtvého Romea, probodne se jeho dýkou. To už na hřbitov ve snaze zabránit katastrofě přichází Vavřinec, avšak pozdě. Po něm dorazí městské stráže s vévodou, Kapuletem a Montekem.

Zdrcený bratr Vavřinec si plně uvědomuje svou vinu na vzniklém neštěstí a začne všem přítomným vypravovat celou historii nešťastné lásky jejich dětí. Montek s Kapuletem si uvědomí malichernost svých sporů a nad hrobem svých dětí se udobří.