Boccaccio: Dekameron

1) Obecná charakteristika díla

• Forma: próza
• Druh: epika
• Žánr: cyklus 100 novel (= delší povídka s překvapivým závěrem (pointou), (novelistický román)

2) Organizace jazykových prostředků

• psal latinsky, ale Dekameron je v italštině
• rysy děl: pozemská láska
• snažil se uskutečnit velký plán o galerii literárních portrétů světových velikánů (mužů)
• Forma vypravěče: er-forma

• Jazyk: spisovná čeština – ačkoli, ježto, tuze (= knižní výrazy)

3) Tematická výstavba

a) kompozice

• Rámcová (příběh v příběhu)
• Rámec: útěk před morem deseti lidí z Florencie
• 10 lidí se nudí a pro ukrácení dlouhé chvíle si vypráví příběhy
• 10 příběhů v každém dni (celkem 100 novel)
• Každý den se určí královna/král, která určí téma vyprávění
• ukazuje svůj optimistický a sebevědomý náhled na svět. V díle se vysmívá pověrčivosti a pokrytectví, převažují milostné příběhy (vážné, ale většinou laškovné) podávající obraz o způsobu myšlení a mravů soudobé Itálie.
• postavy jsou reálné, chytré, rázní jedinci, kteří mají svůj svět (chtějí si užívat života)
• střídá optimistický a ironický pohled, rád baví čtenáře lidskou nedokonalostí
• čerpal z mnoha starších látek, většinou antických, ale i z rytířských románů ze staré francouzské a italské literatury

b) hlavní postavy

• 3 mladí muži a 7 mladých žen, důvtipní, chytří, realističtí lidé, nejsou zakřiknutí, mají klady i zápory

c) místo a doba děje

• statek nedaleko Florencie

d) děj

Děj celého díla obecně: Skupina tří mladých mužů a sedmi mladých žen uteče z Florencie před morovou nákazou na venkovské sídlo. Tam si pro ukrácení dlouhé chvíle vyprávějí každý den (kromě pátků a sobot, které tráví ve zbožném rozjímání) 10 příběhů. Pro každý večer je určeno jiné téma, například: příběhy o šťastně zamilovaných, ale i o nešťastných láskách, o schopnostech lidí, o ženách, které vyzrály na manžele, či o šlechetných činech v lásce.

Děj předmluvy a 1. dne

Ve Florencii je mor a 10 lidí uteče na statek, zpočátku se nudí a tak vymyslí, že každý den bude zvolena královna nebo král, který bude vyprávět příběhy.

• První den je vladařkou zvolena Pampinea, která určila volné téma vyprávění povídek.
  • Příběh první
    Ser Ciappelletto oklame falešnou zpovědí zbožného mnicha a zemře; ačkoli to byl za svého života nejhanebnější člověk, nabude po smrti pověsti světce a je nazýván svatým Ciappellettem.
  • Příběh druhý
    Žid Abraham se na popud Giannotta z Civigny vypraví na římský dvůr. Spatří tu zpustlé duchovní, i vrátí se do Paříže - a stane se křesťanem.
  • Příběh třetí
    Žid Melchisedech vyvázne pomocí příběhu o třech prstenech z velikého nebezpečí, které na něho nastrojil Saladin.
  • Příběh čtvrtý
    Jeden mnich upadne do hříchu, za kterého zasluhuje nejtěžší trest, ale unikne trestu, ježto vtipně vytkne svému opatovi totéž provinění.
  • Příběh pátý
    Markýza z Monferratu potlačí hostinou ze slepic a několika půvabnými slovy šílenou láskou krále francouzkého.
  • Příběh šestý
    Jeden řádný muž usadí vtipným výrokem hanebné pokrytectví řeholníků.
  • Příběh sedmý
    Bergamino se ve vší počestnosti vysměje messeru Canovi della Scala za jeho záchvat lakotnosti tím, že mu vypravuje příběh o Primasovi a opatu z Cluny.
  • Příběh osmý
    Guiglielmo Borsiere vtipnámi slovy pranýřuje lakotnost messera Ermina de'Grimaldi.
  • Příběh devátý
    Posměšek jedné gaskoňské paní se dotkne kyperského krále tak, že se ze slabocha stane muž.
  • Příběh desátý
    Mistr Alberto z Bologne ve vší počestnosti zahanbí jednu paní, která ho chtěla zostudit za to, že se do ní zamiloval.

Po dovyprávění příběhů je volba královny na další den a stanoví se téma povídek (ale poslední vyprávějící má milost a může změnit téma, kdyby se ostatní nudili) a program na další den. Pak se všichni vykoupali, navečeřeli a šli spát. (= typická renesance)

Děj úplně na konci díla

Návrat ze statku do Florencie.

4) Hlavní myšlenka textu

• Hlavní motivy díla: erotika, láska, vychytralost, poučení, lidské požitky, rozkoše (jídlo, pití, …)

5) Orientační zasazení díla do literárně-historického kontextu

• Renesance (14./15. století)
• Znovuzrození (návrat k antice)
• Popředí: lidský rozum, lidský život (člověk)
• Realističtější než Baroko
• Optimismus
• Zámořské plavby o objevy = rozvoj obchodu = rozvoj měst a vzdělanosti
• Kritika církve a boha
• Itálie
• Knížka vydána: 1470, ale byla napsána dříve (1438)

6) Autor

Giovanni Boccaccio byl italský spisovatel, autor lyrických básní, novel a románů.

Giovanni Boccaccio se narodil jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě, otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr, a tím i styk s řadou vzdělanců.

Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami.

Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků.

7) Zasazení díla do tvorby autora

• Dílo patří mezi jeho nejslavnější. Kniha byla napsána v roce 1438, ale vydána byla až roku 1470.

8) Inspirace

• Boccaccio hodlá zobrazit člověka a věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Realistické uchopení světa sjednocuje jednotlivé novely i přes jejich tematickou a uměleckou různorodost.

9) Kritika

• Dekameron byl díky svému obsahu přijímán evropskou kulturou značně rozporně – nepopiratelné umělecké kvality na straně jedné, erotično a groteskně vykreslená směs nejhorších lidských vlastností na straně druhé. Sám Boccaccio, vyděšen ve stáří mnichem, který mu „sliboval“ posmrtnou odplatu, pokud Dekameron nespálí, dospěl k jeho dočasnému zavržení. Od úmyslu spálit jej ho odvrátil Petrarca. Co dodat? Snad jen poděkování Francescu Petrarcovi za záchranu Dekameronu, který podstatně ovlivnil vývoj celé evropské prózy.

Proč je dílo renesanční

• Navazuje na baroko
• Orientuje se na člověka (nemodlí se, žijí tak, aby si život užili, spoléhají na svůj rozum)
• PŘÍKLAD: Mnich si užívá s dívkou (nechová se jako kněz), dívka se mu podvolila

Zajímavost

• Autor chtěl Dekameron spálit, od úmyslu ho odvrátil Petrarca. Ve stáří se ale díla zřekl.
• Dekameron způsobil rozruch (umělecké kvality X erotično, nejhorší lidské vlastnosti) = církev ho na Tridentském koncilu zakázala

Ukázka

CUM 4 – Giovanni Boccaccio: Dekameron

Ačkoli byl mnich převelice zaneprázdněn zábavou a radostmi s touto dívkou, přece jen byl neustále ve střehu, a ježto měl dojem, že zaslechl nějaké šoupání nohama v dormitáři, přitiskl oko k malé škvírce a tuze dobře viděl opata, jak stojí a poslouchá. I bylo mu náramně dobře zřejmé, že opat zjistil, že v cele je děvče, což ho nadmíru zarmoutilo, neboť věděl, že ho za to stihne velký trest. Nicméně však nedal děvčeti své trápení nikterak najevo, mžikem všechno promyslil, a hledaje nějakou spásonosnou myšlenku připadl na novou lest, jež ho dovedla rovnou k žádanému cíli.
(...)

Když dívka viděla, že přišel opat, byla celá v rozpacích, a protože se bála hanby, dala se do pláče. Pan opat se na ni zahleděl, a když seznal, že je hezká a svěží, pocítil najednou, ač už byl starý, onou žhnoucí tělesné nutkání, které pocítil předtím také onen mladý mnich. I řekl si:
„A proč bych si vlastně neměl užít rozkoše, když ji mohu mít? Nepříjemností a mrzutostí mám, kdykoli se mi zachce! Je to hezké děvče, je tady a nikdo o tom neví. Podaří-li se mi ji přimět, aby mi byla po vůli, nevím, proč bych to neměl udělat. Kdo se o tom doví? Nikdy nikdo - a tajný hřích je zpola odpuštěný hřích. Takováhle příležitost se mi možná už nikdy nenaskytne, a když Pánbůh někomu posílá nějaké dobro, má si je rozumný člověk podle mého vzít.“

A zatímco takto hovořil sám k sobě, změnil úplně úmysl, pro který sem přišel, přistoupil k děvčeti a potichu je začal utěšovat a prosit, aby neplakala. A tak slovo za slovem došel až k tomu, že jí vyjevil své tužby.

Dívka nebyla ani ze železa, ani z diamantu a velmi ochotně se podvolila opatovým choutkám.

• 1) Literárně historický kontext
• 2) Forma, Žánr, Druh
• 3) Kompozice díla
• 4) Příslušnost díla k danému uměleckému směru
• 5) Obecná charakteristika postav
• 6) Charakterizovat jazyk
• 7) Místo děje
• 8) Motivy díla

• 1) Italská renesance, 14/15 století, po roce 1348
• 2) F-> próza D-> Epika Ž-> cyklus 100 novel, (novelistický román)
  Novela -> delší povídka s překvapivým závěrem
• 3) Rámcová (příběh v příběhu), 10 dní po 10 příběhů
• 4) Renesance – optimalismus, kritika církve a boha, realističtější, zámořské plavby a objevy, důraz na člověka, na lidský rozum, odklon od boha, lidé si chtějí užívat života
• 5) 3 muži a 7 žen, důvtipní, chytří, realističtí lidé, nejsou zakřiknutí, mají klady i zápory
• 6) Spisovná čeština, knižní výrazy
• 7) Opuštěný statek nedaleko Florencie
• 8) Smrt, útěk před smrtí, naděje, láska, přátelství, zábava, chytrost, důvtip